KAREL IV.-CESKY KRAL
Český král
Českým králem se Karel stal po smrti svého otce v bitvě u Kresčaku 26. srpna 1346 a korunován byl společně s Blankou arcibiskupem Arnoštem z Pardubic 2. září 1347. K této příležitosti dal Karel zhotovit novou královskou svatováclavskou korunu, později se podílel na formulování korunovačního řádu. Jako český panovník Karel téměř ve všem navazoval na přemyslovskou tradici a po desetiletích rozbrojů uklidnil rivalitu mezi králem a šlechtou. České země vnímal jako nejstabilnější součást říše.
Dne 26. března 1348 bylo zahájeno společné zasedání říšského a českého sněmu – první generální sněm. Pod vedením Karla IV. 7. dubna 1348 přijal mnoho zásadních rozhodnutí. Byla potvrzena privilegia Českého království, jako „zvlášť vznešeného článku Říše římské“, v originále ipsum regnum Boemie Romani regni membrum fore nobilius. Poprvé byl užit pojem „země Koruny české“, čímž bylo odstraněno staré pojetí jako osobního majetku panovníka a přílišná personalisace v jeho osobě. Napříště měla především země krále, nikoliv pouze král zemi.
K zemím Koruny náleželo Království české, Markrabství moravské, Biskupství olomoucké, Vévodství opavské, slezská knížectví (tehdy ještě bez Javorska a Svídnicka, které se Karlu podařilo získat až později) a Horní Lužice; od roku 1368 Dolní Lužice a 1373 Braniborsko (to však nemohlo být, jakožto země s kurfiřtským hlasem, přímo inkorporováno, nýbrž pouze spojeno s Korunou personální unií).